Antoinetta - královna Francie


Pavel Vrba

Pavel Vrba

Pavel Vrba (* 16. 4. 1938 v Brně, + 7. 9. 2011 v Praze) patřil k nejprestižnějším autorům písňových textů, které v posledních padesáti letech naše hudební scéna měla. Byl spolutvůrcem české rockové poetiky, psal snad pro všechny naše přední interprety, byl odměněn mnoha cenami (2x zlatá, 1x stříbrná, 1X bronzová Bratislavská Lyra, 2x stříbrná a 1x bronzová Děčínská kotva, výroční cena ČHF 91 za textovou tvorbu, 2. cena (první neudělena) Národní soutěže o muzikál v roce 92 za 451° Fahrenheita – Zapalovač) a dostalo se mu i ocenění nejvyššího, jaké si může autor přát: jeho některé slogany se staly součástí obecné češtiny (jasná zpráva, jedeme dál). Psal pro divadlo, film a televizi, vydal sedm knih (Praha – kaleidoskop velkoměsta, Yvetta Simonová a její osudoví muži, ...A prošlo tu 60 + 6 andělů, Můj Ahasver, knížka textů Jasná zpráva, NOHY viděné očima Jakuba Ludvíka a Pavla Vrby a Mědvědí knížka).

Měl za sebou zkušenost dramaturga v Hudebním divadle Karlín, kde byl spoluautorem her a muzikálů Mazlíčkové, Cikáni jdou do nebe, Zahraj to znovu, Same, Povečeříme v posteli a 451° Fahrenheita - Zapalovač. Pro divadlo Ungelt přebásnil Webberův a Blackův komorní muzikál Líp se loučí v neděli, ve kterém ztvárnila hlavní postavu Marta Kubišová a obdržela za ni výroční cenu Thalie 2001, a spolu se scenáristou Jiřím Hubačem napsal Královnu Antoinettu.

V poslední době byl oslovován i oblastí tak zvané vážné hudby, která vyžaduje jiný přístup a jazyk, než je v populární hudbě obvyklé (např. skladby J. S. Bacha Ave Maria a Air v podání Lucie Bílé nebo barokní árie uváděné Karlem Gottem a Evou Urbanovou), to však nic nemění na tom, že Vrba byl vírou a založením rocker. Art rocková alba Blue Efektu a brněnských Synkop (Svět hledačů, Třiatřicet, Sluneční hodiny, Křídlení, Dlouhá noc) jsou nepředstavitelná bez jeho nezvyklé metaforiky a novotvarů, stejně jako bluesový repertoár Jana Spáleného nebo celá jedna dekáda Jandova Olympicu (Jasná zpráva, Osmý den, Dávno, Jako za mlada).

Pavel Vrba napsal okolo 2000 textů, rozumí si s Petrem Spáleným (Kdybych já byl kovářem, Dáma při těle...), Leškem Semelkou (Šaty z šátků, Jména...), Martou Kubišovou (Lampa, Zlý dlouhý půst...), Helenou Vondráčkovou (Mám ráda cestu lesní...), Věrou Špinarovou (Já tě závidím, Je mi líno...), Pavlem Bobkem (Dálniční hlídka, Věž tónů a slov...), Marií Rottrovou (Bouda na hororu, Most...), Petrou Janů (Říkej mi, Jedeme dál s Petrem Jandou, Pasáže) a dalo by se pokračovat dlouho a dlouho (v jeho knize textů Jasná zpráva je uvedeno 220 písní od čtyřiceti interpretů). Nebyl to žádný "jednonohý fotbalista", což je v textařské branži dost vzácné – jelikož byl hudebně vzdělaný (housle, kytara, klarinet), psal stejně na noty jako na napískanou melodii z demoCD.

Od dětství psal básničky, brzy začal hrát v různých hudebních skupinách a odtud bylo nejkratší spojení k psaní textů. Básničky nikdy psát nepřestal a tak jsou vedle textů druhou větví jednoho kmene. Literární kritik Vladimír Justl říká, že jestliže je textař básníkem, pozná se to ze čtyř pěti řádků. O Vrbovi zřejmě nezapochyboval, když v sedmdesátých letech uvedl v pražské Viole dvě jeho poémy – Mizející Praha a Můj Ahasver.

Pavel Vrba byl třikrát ženatý, maturoval na strojnické průmyslovce v Praze, nikdy nebyl politicky organizován, v roce 71 absolvoval stáž v muzikálových divadlech v Londýně, jeho největším koníčkem bylo lyžovaní a horská turistika a dlouhé procházky s labradorkou Charlottkou.

Od roku 1966 (kromě dvou let dramaturgování v karlínském divadle 91, 92) byl "na volné noze", od svých třiceti let žil v samém centru Prahy – na Malé straně a na Starém městě.

Pavel Vrba zemřel 7. září 2011 v Praze v nemocnici Na Františku.


TOPlist